Jednoho dne, kde se vzal, tu se vzal, objevil se v Moravské Třebové podivuhodný člověk osmahlé tváře a tajuplného vzezření. I jeho mluva byla zvláštní. A jak by také ne, doktor Marcus Eugenius Bonacina pocházel až z dalekého Milána, ze slunné Itálie. Zalíbilo se mu však na Moravě, a protože se tu chtěl usadit, vymyslel malou lest. Sepsal traktát o výrobě zlata, který chytře věnoval zdejšímu zámeckému pánovi, aby si získal jeho přízeň. Ladislavovi se záhadný Ital okamžitě zalíbil. „Jmenuji Vás, doktore Bonacino, svým osobním lékařem a rádcem!“ pravil spokojeně šlechtic. Cizinec se dvorně uklonil až k zemi a oči se mu zaleskly, jako by měl namísto nich dvě mince z pánova měšce.

Ani několik takových měšců však brzy na zlatodějné pokusy italského alchymisty nestačilo. Ač se Bonacina snažil ze všech sil, vzácný kov ne a ne vyrobit. V jeho laboratoři v zámeckém sklepení to dnem i nocí vřelo a bublalo, z roztodivných baněk a křivulí se valil dým mnoha barev a štiplavý sirný opar se nesl široko daleko – zlato však nikde a Ladislavovi začaly docházet peníze i trpělivost.

Prohnaný alchymista vsadil poslední kartu na proutkařské umění a – světe div se – jeho nápad vyšel! Pomocí proutku Bonacina opravdu našel zlatou rudu a mohl se radovat z bohaté odměny. Přestože se po kraji nesly zvěsti, že se Ital při hledání zlata spolčil se samotným ďáblem, nakázal Ladislav vyhloubit doly a podzemní chodby. Od časného rána do slunce západu v nich robotovali horníci, aby pro svého pána další zlato vykopali.

Zle však s nimi bylo nakládáno a havíři každého večera tou dřinou a příkořím umdlévali. Když už toho bylo příliš, postavil se do jejich čela odvážný mladík jménem Waldemar, který panu Ladislavovi pohrozil: „Pokud z nás nepřestanete sdírat kůži, odejdeme na jiné panství!“ Pohotový a lstivý doktor Bonacina však zámeckému pánovi našeptal, aby odbojného horníka zajal a pro výstrahu ostatním veřejně ztrestal smrtí. Ladislav po chvíli váhání souhlasil a vydal Waldemara katovi. Než ale nebohý mladý muž vypustil duši, zvolal směrem ke svým nelítostným soudcům: „Nechť vás oba stihne má kletba!“

A stalo se! Neuplynulo ani pár dní a ve štolách se začaly dít vskutku podivné věci. Vyděšení horníci vyprávěli příběhy o strašlivých skřetech a jedovatých výparech, někteří dokonce v hlubinách spatřili Waldemarova ducha a zaslechli jeho zlověstný smích. Když nakonec podzemní chodby zaplavila voda a několik havířů zavalilo padající kamení, musela být těžba zlata zastavena a doly uzavřeny. Poddaní se tak konečně zbavili těžké roboty a Ladislavovi zbyly jen oči pro pláč – moravskotřebovské podzemí už žádné další zlato nevydalo. Šlechtic nakonec po bitvě na Bíle hoře přišel o veškerý svůj majetek a musel uprchnout do ciziny. A doktor Bonacina? Toho připravila o život strašlivá choroba. Mezi lidmi se ale ještě dlouho vyprávělo, že si ho odnesl čert, kterému alchymista pro zlato upsal svou duši.